Dítě a zvíře

Naprostá většina dětí miluje domácí zvířata a výzkumy dokazují, že zvířata mají na děti kladný vliv. Ukazuje se, že děti, které mají nějaké zvířátko, jsou více soběstačné, lépe se zapojují do kolektivu a navíc jsou méně sobecké než ostatní děti. Podle německé studie, 90% rodičů věří, že jejich pes plní výchovnou roli v životě jejich dítěte a že se díky zvířeti zlepšila také kvalita života dítěte. Studie dále ukázala, že 80% dotázaných dětí považuje zvíře především za kamaráda a důvěrníka. Zvíře působí proti deprivaci, snižuje dopad různých stresů, naplňuje volný čas a zpětně vede k lidem s obdobným zájmem.
„Zvíře je pro dítě vlastně takovým stimulačním podmětovým zdrojem. Hýbe se, přijímá potravu, komunikuje, je u něj ohromná variabilita nejrůznějších stimulů a současně dítěti říká, že je to tvor živý, a to je velice důležité. Skutečnost, že zvíře dýchá je pro vývoj dítěte opravdu velmi důležitá. Právě proto známá japonská hračka Tamagoči nedokázala nahradit živá zvířata. Na živém tvorovy je pro dítě zajímavé kromě jiného to, že se chová nepředvídatelně. Není to něco, co se dá naplánovat. Zdroj tohoto typu vlastně nikde jinde nenalezneme.“ Tvrdí dětský psycholog Zdeněk Matějček. (TRANKOVSKÁ, Zuzana. Zvíře je zdroj podnětu. Pes přítel člověka. 2004, roč. 49, č. 3, s. 34-35.)
„Každý člověk v průběhu dospívání musí rozvinout diferencované, na všech ostatních lidech nezávislé já. Nestačí mít jen kontakt s druhými lidmi. Vývoj výrazně usnadňuje i vztah s domácími zvířaty. Malé dítě se tak učí utvářet dělící čáru mezi tím, co patří k jeho osobě, a tím, co patří k osobám a tvorům jiným. Jako vše ostatní, i schopnost se musí učit. Zvířata nabízejí nejen citové posílení onoho učení, ale i jakýsi trenažér – cvičnou oblast. Díky ní člověk snadněji pochopi, že chybou je jak nadměrné ztotožnění, tak i přílišný odstup. Vlastní „já“ se vyvíjí postupně. Po první fázi, ve které je protějšek bez ohledu na své potřeby nazírán z egocentrické perspektivy, následuje druhá fáze vývoje. V ní může dojít ke ztotožnění se s objevem. To má svůj význam. Dítě získává schopnost náhledu na vlastní osobu z pohledu druhého. Teprve ve třetí fázi je možné nahlížet vztah mezi „já“ a objektem zvnějšku. Domácí zvíře tímto vývojem doprovází dítě nenápadně a nenásilně, ale o to účinněji. Zkušenost a kontakt se zvířetem nás vyzbrojí patřičným náhledem i nadhledem.“ (Pes pomáhá zrání osobnosti. Pes přítel člověka. 2004, roč. 49, č. 8, s. 22.)

Období novorozence a kojence (do 1 roku života dítěte)

V tomto období jde o základní zakotvení v mikroprostředí spojené s pocity známosti, bezpečí a jistoty. Zároveň však jde také o přiměřenou stimulaci a realizaci motorických a kognitivních aktivit. Ke konci tohoto období může dítě zvíře rozeznávat jako objekt, kterého není třeba se bát a který je příjemný na pohmat.

Období batolete (od 1 roku do 3 let života dítěte)

Období vnímání a poznávání domova, hračky a zejména zvířete. Zvíře se stává častým námětem kreslených postaviček a pro dítě do tří let je velmi zajímavou hračkou, které dává přednost před neživými hračkami. Na rozdíl od dokonalé napodobeniny zvířete je živý tvor nepoměrně vydatnějším a proměnlivějším zdrojem podnětů. Pohybuje se, reaguje, chce si hrát a to všechno je pro dítě velmi atraktivní.

Předškolní věk (3 – 6 let)

Pro předškolní dítě už je živý tvor tím, kdo je v jeho blízkosti. Nejsou to jenom ony podněty, které přicházejí, ale už se s ním manipuluje. Dítě se setkává s tím, že na ně zvíře reaguje. Vzniká interakce. Psychologové zformulovali teprve poměrně nedávno zjištění, že v předškolním věku dítěte se utvářejí takzvané prosociální vlastnosti. Nikoliv tedy, jak jsme se doposud domnívali, ve školním věku, ale už v předškolním věku dítěte. Ony prosociální vlastnosti jsou: spolupráce, souhra, součinnost, soucit, soustrast, zároveň však také např. společná radost. Právě v této době vývoje dítěte se zakládá schopnost pro přátelství.

Mladší školní věk (6 – 10 let)

Pro toto období je typická určitá emancipace od rodiny. Je možno mluvit o veřejných a sociálních prostorech, ke kterým si dítě vytváří vztah. Právě kvůli sociální dimenzi začíná být zvíře mimořádně vhodným partnerem pro školní dítě, dodává mu sebejistotu a pocit bezpečí. Stále však nemůže být péče o zvíře ponechána jen na dítěti, i když se na ní podílí velkou měrou.

Starší školní věk (10 – 15 let)

Sociální aktivity se mění na aktivity kulturní. Je zde výrazná potřeba uplatnit se za pomoci prostředí nebo proti němu. V tomto období dítě potřebuje rovnocenného partnera – může ho nalézt ve zvířeti, zvlášť pokud nemá sourozence. Dítě vstupuje do role pečovatelské. To znamená potřebu o někoho se starat, mít za někoho odpovědnost. To pomáhá dítěti přijmout odpovědnost a rozvíjet rodičovské postoje. Zvíře se stává významným vychovatelem, neboť na sebe nechává výchovně působit. Dítě rozvíjí také svoje sociální dovednosti, aby bylo tolerantní, trpělivé a poskytovalo péči. Více než 80 % rodičů si myslí, že zvíře může u dítěte podporovat pocit zodpovědnosti, a tři čtvrtiny rodičů se domnívají, že pořízením zvířete se u dítěte vyvine větší zodpovědnost vůči přírodě. Pokud srovnáme očekávání rodičů s názory dětí, musíme konstatovat, že zvíře má mnohem větší vliv na dětskou fantazii a imaginativnost, než si toho jsou rodiče vědomi. Pro děti od deseti do čtrnácti let je zvíře navíc významným faktorem sociální prestiže u kamarádů. A není možné pominout také vliv na rozvoj pohybových schopností dítěte, které je zvířetem nucené ke zvýšené pohybové aktivitě.

Adolescence (15 až 18 – 20 let)

Začíná se objevovat zralejší vztah k živým tvorům. Zvíře je chápáno v širších vazbách svého druhu, např. u psa se dospívající aktivně podílí na výcviku a je schopen o něj zodpovědně pečovat. Pokud dokáže zvířeti porozumět, je to základ veškerého soužití.
Dostupné z: <http://www.rodina.cz/clanek696.htm

Možná rizika soužití dítěte se zvířetem

Vliv týrání zvířat na psychiku dítěte

„Dětí, které trápí zvířata, málokdy zůstanou jen u toho. Každému, kdo si zvykne pohlížet na život živých tvorů všeobecně jako bezcenný, hrozí nebezpečí, že z toho vyvodí, že také lidský život je bezcenný.“, napsal humanista doktor Albert Schweitzer.
„Jedna ze studií prováděných v USA prokázala, že u dětí, které trápí zvířata, je pětkrát pravděpodobnější, že by mohli spáchat trestný čin na lidech. „Jsou to právě ty dětí, které se nenaučí, že není správné píchat malé pejsky do očí.“, tvrdí Robert Ressler, zakladatel jednotky FBI pro zkoumání chování.
(Od trapiče zvířat k sériovému vrahovi. Svět psů. 2005, č. 9, s. 56.)

„Děti se správnému zacházení se zvířaty musí naučit. A potřebné znalosti by jim měli zprostředkovat rodiče.
Dnes jsou v některých nápravných zařízeních povolena zvířata. Péčí o ně se vězni učí pozitivním emočním prožitkům, které jim v dětství byly z různých příčin odepřeny, mění své dosavadní životní hodnoty a plánují si budoucí život.“
(Trápení bez úmyslu?. Svět psů. 2005, č. 9, s. 57.)

ZOOTERAPIE - terapie pomocí zvířat

Nejznámější jsou: Canisterapie („léčba pomocí psů“) a Hippoterapie („léčba pomocí koní“)
Historie vzájemných vztahů mezi člověkem a zvířetem a léčebných vlivů zvířat na člověka je samozřejmě velice dlouhá. O pozitivním vlivu zvířat na člověka se dozvídáme už ze starověkých spisů. Vlastní počátky používání zvířat k terapeutickým účelům najdeme v polovině minulého století v léčbě duševně nemocných. Protagonisty v používání terapie pomocí domácích zvířat se stali v sedmdesátých letech našeho století americký psychiatr Boris Levinson a manželé Corsonovi.

Canisterapie

Od doby Levinsonových výzkumů víme, že vztah člověk – zvíře dokáže vyvolat pozitivní sociální a emocionální, ba přímo terapeutické účinky, které mohou přispět ke zlepšení zdravotního stavu člověka. Na počátku jeho práce stálo náhodné setkání jeho psa a emocionálně postiženého dítěte, které s Levinsonem nikdy přímo nekomunikovalo, ale o psa zájem mělo. Další vztah mezi tímto dítětem a psem se stal cestou ke konečnému uzdravení dítěte, a Levinson začal používat domácí zvířata jako součást terapie. Ověřil si, že zvířata fungují jako přechodné objekty, kdy si dítě nejprve vytvoří vztah se zvířetem a posléze i s terapeutem a dalšími lidmi. Levinson zformuloval hypotézu, podle níž zvířata nepředstavovala způsob vyléčení, ale působila jako sociální katalyzátor, který zahajuje a podněcuje sociální kontakt.
V dětské terapii mohou být psi její nenahraditelnou součástí. Tato forma terapie je velmi vhodná u diagnóz smyslových poruch nebo poruch chování a prožívání, které mají kořeny v nedostatku emocionálního pocitu bezpečí v raném vývoji dítěte. Jak poukazuje Levinson, existuje důležitý rozdíl mezi hrou se zvířaty a hrou s panenkami nebo jinými hračkami. Dítě totiž velmi brzy u zvířete zjistí, že jsou jeho city opětovány a že jsou vzájemné. Díky vztahu se psem zakouší dítě cennou emocionální podporu. Zvyšuje se jeho důvěra ve psa i důvěra v sebe.
Velkou roli hraje pes v terapii dospívajících, pro které je domov zdrojem konfliktů. Důležitá je rovněž terapeutická hodnota psů v péči o děti, které mají problémy osvobodit se od svých matek a začít s nezávislým emocionálním rozvojem. Handicapovaným dětem pomáhají psi prožívat pocity emocionálního uspokojení a naplnění. Navíc styk se zvířaty obohacuje rejstřík dětských zájmů a schopností.
„Základní terapeutické možnosti psů se ukázaly také ve spojení s neurotickými symptomy, při konfliktech mezi rodiči a dětmi, při nedostatku komunikačních dovedností a při symptomech autismu, včetně odmítání kontaktu s lidmi a jako odborná pomoc dětem, které vyrůstaly v rodinách, kde docházelo k násilí, nebo byly sexuálně zneužívány či se musely podrobit příliš autoritativní výchově, je samozřejmá. Kromě této odborné pomoci však může situaci zlepšit i pes.
Ať už došlo v rodině k jakýmkoli problémům, je volba pořízení psa vhodná a stává se jistou formou domácí psychoterapie. Nejdůležitější po traumatickém zážitku je pro dítě znovuzískání důvěry k rodičům, nebo po jejich ztrátě navázání vztahu s blízkými členy rodiny a pocit bezpečí. Nový pes v rodině je středem zájmu a pomáhá jejím členům zaujmout nové role. Rodina pak dobrovolně tráví při venčení nebo hře čas společně. Dítě v takovém případě necítí potřebu strhávat na sebe pozornost nežádoucím (delikventním) chováním.
Další důležitou oblastí je zachování stejného režimu, nebo chcete-li řádu v rodině i po tragické události. Pravidelná péče o psa, spojená s krmením, venčením a veterinárním dohledem tento režim zajistí. Je významná především pro starší děti, které ji zvládnou a cítí tak zodpovědnost za něčí život. Úroveň jejich zodpovědnosti je přímo úměrná s vlastním sebehodnocením a v kritický čas pomůže zapomenout. I zde však platí zlatá střední cesta. Ačkoli se zpočátku zdá, že práce spojená se psem nebo nový koníček pomáhá překlenout krušné období, zátěže dítěte by neměla být k jeho věku nepřiměřená. Mohla by totiž ohrozit vývoj dítěte. Neméně důležitá je snaha o udržení kontaktu s dětmi stejného věku. Také tady pes dítěti pomůže nenásilnou formou vztahy s vrstevníky obnovit nebo navázat nové v kolektivu se stejným zájmem.
Kynologie nabízí dětem mnoho vyžití se psem v létě i v zimě. Široký výběr plemen umožní spokojenost rodině s velkými nároky na výdej fyzické energie i rodině dávající přednost pasivnější rekreaci. Ve sportu, kterému se dítě se psem bude věnovat, pochopí význam prohry a vítězství, jež je pro budoucí život přínosem. Při výchově a výcviku psa se naučí motivaci. Nutnosti pochvaly, ale i přiměřeného trestu. V kolektivu (například na cvičišti) se dítě naučí respektovat autoritu a zkušenosti. Naučí se interakci s lidmi různého stáří, ale bude je podrobovat i vlastní kritice a utvoří si objektivní náhled. V takovém kolektivu si najde vzor a rozhodne se pro vlastní cestu k cíli.
Pes v každém případě pozitivně ovlivní rodinu, která si ho pořídila. A přestože dítě nevyrůstá v kompletní nebo harmonické rodině, je pes schopen uspokojit některé jeho potřeby a obohatit mu citový život. Společným soužitím v rodině a sdělováním si vzájemných pocitů se dítě učí vcítit do druhého (empatii).
Vzor „zdravé rodiny, mezilidských vztahů a opory často chyběl dětem, které se později dopustily vážných trestných činů.“
(MIKOLÁŠOVÁ, Karin. Pomůže nám pes?. Pes přítel člověka. 2005, roč. 50, č. 3, s. 81.)

Se psy, s králíky nebo s morčaty chodí terapeuti za dětmi na onkologii
Prolamují bariéry při úzkostech, traumatech, depresích, návalech samoty a beznaděje, které přináší řada nemocí nebo stáří. Začíná to dotykem, pohlazením, úsměvem, několika slůvky. V člověku se zase začíná probouzet zájem o komunikaci a o okolní svět, zase začíná projevovat city. Terapie pomocí zvířat pomáhá při neurózách, epilepsii a autismu (porucha, která naruší schopnost navazovat vztahy), ale také nevidomým, neslyšícím, dětem postiženým obrnou a tak dál.
V přítomnosti zvířat, která dovedou vzbudit lásku člověka, se cítíme bezpeční a milovaní. Dotek jemné srsti a pozorný pohled například psa, který naslouchá, neodmlouvá a nekritizuje, prospívá jak zdravým, tak nemocným. A může pomoci i tehdy, když člověku nepomáhají ani léky.

Člověk a zvíře v terapii – fakta

Zájem o kladné působení zvířat na zdraví lidí začal přibližně v 60. letech minulého století v USA, když Boris Levinson, psycholog pracující s dětmi, které mají potíže se sociální adaptací, všiml, že některé děti, které s ním odmítaly komunikovat, mluvily s jeho psem a využil toho jako součást terapie. Postupně se mu podařilo docílit, aby dítě komunikovalo i s ním. Byl to podnět k tomu, aby dětští psychiatři a psychologové začali zkoumat kladné působení zvířat jako součást léčebného procesu.

Koncem šedesátých a pak v sedmdesátých letech se odborníci v řadě zemí začali zajímat o to, jaký význam mají zvířata při sociální rehabilitaci lidí. Např. Lidé na procházce se psem zapřádají hovor s dalším člověkem se psem. Zvířata mají kladný vliv na vzájemné vztahy mezi lidmi. Dávají jim možnost společné činnosti a společných zájmů.
Účinky canisterapie jsou zjevné až po delší době. "Je to dlouhodobá záležitost, výsledky jsou vidět po půl roce nebo po roce," říká. Canisterapie má velice široké pole působnosti. Určená je například k rehabilitačním účelům, dětem s poruchami učení, seniorům a také mentálně postiženým. "U hodně mentálně retardovaných dětí je pokrok podstatně rychlejší než třeba u dětí se specifickými poruchami učení,"
Psi pomáhají dětem zvýšit sebevědomí, vnáší mezi ně pohodu. "Pokud má dítě špatné rodinné zázemí, může si své problémy na psovi ventilovat a vytvořit si k němu kladný vztah. Spousta dětí s poruchami dyslexie a dysgrafie se u pejsků projevuje daleko klidněji. Čtou jim, i když před lidmi se stydí. Také děti s poruchami řeči si s pejsky rády povídají, protože ti je nekritizují. Ke každému se chovají velice kladně a nikoho neshazují. Dokáží také vycítit, zda jsou se zdravým nebo postiženým člověkem,"
Je zajímavé, že známí psychoanalytici Freud a Sullivan měli vždy ve své ordinaci psy, ačkoliv nám není známo, zda tato zvířata hrála roli v terapeutickém procesu. Levinson udává, že 33 % klinických psychologů ve Spojených státech používá zvířat jako pomoci v terapii a zdá se, že psi jsou nejoblíbenějším druhem.
Specifické znaky, které činí psy tak oblíbenými v terapii, byly definovány Corsonovými. Je to jejich schopnost poskytovat kladné emoce a dotykový kontakt v každé době a za každé situace spolu s dětsky naivní důvěrou, kterou psi vůči lidem chovají – to vyvolává obdobnou reakci u lidí, kteří zase dávají důvěru psovi a kteří se cítí za zvíře odpovědni.
Z některých výzkumů vyplývá, že komunikace mezi člověkem a psem je daleko úspěšnější než mezi člověkem a jeho vlastním dítětem. Psi jsou bráni jako naprosto otevření a čestní partneři bez racionálního vysvětlování a vedlejších motivů. Problémy, které se objevují v komunikaci mezi lidmi, jsou zde minimalizovány.
Psi mají podstatný význam v procesu nonverbální komunikace, a to proto, že vyvolávají důvěru, jistotu a pocit sebedůvěry a zároveň zmenšují pocit nedůvěry, odcizení a nízkého sebeocenění. Výzkumná potvrzení důležitosti nonverbální komunikace ve vývoji člověka – oční kontakt, dotyk, mimika a gestikulace – vedly k použití psů na psychiatrických klinikách v případech nedostatku komunikativních dovedností anebo odmítání kontaktu u pacientů.
Podle Corsonových má být terapie pomocí zvířat (Pet – facilitated psychotherapy) podporou a ne nahrazením jiných forem psychoterapie. Může být cenným nástrojem v psychoterapeutickém procesu a je významným zdrojem v procesu resocializace. Úspěch této terapie je podpořen faktem, že pacienti často akceptují „psí lásku“ mnohem snadněji než náklonnost lidí. Přirozený vztah se psem se tak stává příčinou zvýšení pacientova pocitu odpovědnosti, sebeocenění a jistoty. Terapie se zvířetem je možností, jak uvést pacienta do reality. Nejenže díky interakci se zvířetem a jeho reakcemi je posilován vlastní systém sebehodnocení u pacienta, ale zároveň si pacient začíná být vědom limitů vlastního chování a zákonitostí vzájemného působení.
V terapii je ovšem třeba postupovat pomalu a s ohledem na pacienta, to platí zejména u psychiatricky nemocných pacientů. První kontakt se psem nebo s jiným zvířetem by se měl uskutečnit buď u postele pacienta, nebo v příbytku zvířete – záleží to na stupni odmítnutí nebo přijetí pacienta. První kontakty i další průběh terapie jsou nahrány na video stejně jako vzájemné vztahy pacientů. Terapeut může zaznamenat velmi rychlý terapeutický pokrok. Z videomateriálu bylo zřejmé, že pacienti byli bezprostřednější a spontánnější ve verbálních reakcích ke psům i ke druhým lidem. Dětští pacienti si například začínají opět povídat s druhými dětmi a ptají se, zda by nemohli vidět psy častěji a jestli by nemohli v péči o zvíře pomoci.
Jakmile pacient zakusí vztah se psem, jeho aktivita se výrazně zvýší. V některých případech byli pacienti brzy schopni pohybovat se se psem po klinice a začínali o psovi mluvit s druhými. Když byli pacienti z kliniky propouštěni, často projevovali přání vzít si psa domů.
Corsonovi užívali tohoto typu terapie zvlášt v případech, kdy selhaly všechny jiné formy terapie, například u pacientů extrémně introvertovaných, odmítajících kontakty s jinými lidmi a také u hluchých pacientů. Z padesáti pacientů, kteří se této terapii podrobili, nezaznamenali účinek pouze ve třech případech, a to proto, že pacienti zvíře zcela odmítali. U zbývajících pacientů zaznamenali zvýšené pocity sebevědomí, touhu po samostatnosti a zvýšený pocit odpovědnosti. Tyto pocity byly v přímém poměru ke stupni péče a odpovědnosti pacientů vůči psům.
Corsonovi zdůrazňují, že výběr terapeutických zvířat podléhá povaze duševní poruchy a dílčím okolnostem pacientova onemocnění. Z vývojově vyšších zvířat existuje nejvíce zkušeností se psy, kočkami a s některými domácími ptáky – andulky, papoušci, kanárci. Z užitkových zvířat potom s kozami, ovcemi a s drůbeží. Kůň má mezi zvířaty zvláštní postavení. Je určený zejména pro rehabilitaci a pro rekreační účely. Z menších zvířat jsou uváděni křečci, morčata, králící a myši. Velice populární je pro své estetické a relaxační účinky také chování akvarijních rybek. Pro terapeutické účely doporučují Corsonovi psy. Jednou z výhod jejich použití je široká škála různých plemen nabízející plemena různých velikostí, povah a vzorců chování.
Dostupné z: <http://www.rodina.cz/clanek697.htm>